Santiniho stavby jako odhmotněné spleti linií, kterou proniká světlo. Stavby artikulující zjevnost světa. Tento symbolický charakter Santiniho architektury vnitřně koresponduje s uměleckými tendencemi tvorby skupiny Jedl. Umělci Jedlu se snaží dlouhodobě ve svých inscenacích dotýkat duchovního rozměru světa, člověka, vztahů mezi lidmi. Projekt Santini tak organicky v těchto snahách pokračuje.

Santini toužící po ideální skutečnosti. Jeho rozum je jako nenasytné zvíře, které celé dny a noci řve hlady. Zvíře Rozum. Dokud neuvidí tu, která je nádhernější než slunce, která je dechem, odleskem věčného světla. Sofii.

Inscenace vznikla v koprodukci s Divadlem X10.