O temném rytíři z Templštejna

Mladý rytíř Ingram zdědil panství Templštejn po svém zemřelém otci nikoli čistým úmyslem. V cestě mu stál bratr Abel, kterého intrikou vylákal z hradu a zavraždil ho. Zaručil si tím jisté dědictví po svém nemocném otci, na jehož smrt tak dlouho čekal.

Chamtivost a zlo provázely Ingrama i roky poté. Podnikal loupeživé nájezdy se svými věrnými, přátele ovšem pro svou povahu neměl žádné. I proto se mu nedařilo sehnat ženu jiného než nízkého původu. On však toužil po urozené šlechtičně stejně tak jako po nezměrném bohatství.

A tak si jednoho dne přesně takovou dívku vyhlédl a unesl ji na svůj hrad Templštejn. Ukazoval jí své poklady, které za ty roky nakradl, a zapřísahal ji, že svou povahu změní - to vše jen a jen pro ni. Dívka ovšem byla neoblomná. V pokladech poznala nakradené klenoty i z jejího rodového hradu. V nehlídaný okamžik tak svému uchvatiteli utekla a pokusila se zabít skokem do studně. Studna nebyla jejím koncem, ale záchranou - byla totiž napojena na polozatopené podzemí, jež ji dostalo až k řece Jihlavě. A tam narazila na rytíře Ulricha z hradu Rabštejna, svého zachránce a později i manžela, jež ji bezpečně dovedl k jejímu otci. Ten neváhal ani chvíli a vyrazil s pomstou na rtech a celou armádou na hrad Templštejn.

Ingram žádnou odvetu nečekal, ostatně si byl jist, že dívka skokem do studně zemřela a její tělo odnesl proud řeky. Ingramovi služebníci na nic nečekali a podzemní chodbou z hradu Templštejn utekli. Osamocený Ingram neměl šanci proti celé armádě, a tak se zamkl ve věži, kterou následně zapálil. Hrad Templštejn lehl popelem a vzal s sebou i tohoto rytíře s temnou duší. Jeho duch ale klidu nenašel a dodnes v půlnoci bloudí a hledá svůj poklad, který prý dodnes kdesi v podzemí vězí.

O čaroději a jeho dceři Krásničce

Byly to pradávné časy, kdy v okolí Jihlavy přebývalo jen málo živáčků. A právě tam, v hlubokých lesích, žil temný čaroděj Černovýr, jež uměl celou řadu kouzel a znal se s lesními duchy. Černovýr nenáviděl vše lidské, dělalo mu čirou radost lidem škodit a trápit je.

S Černovýrem žila jeho dcera, kterou zplodil s vílou. Dívka byla nejen chytrá a laskavá, byla také čarokrásná, stejně tak jako její jméno - Krásnička. Dívka se zdála být úplným opakem svého otce. Sama se kouzla naučila z otcových knih a potajmu se snažila jeho kruté činy na lidech i zvířatech vyvracet.

Krásnička měla mnoho nápadníků, Černovýr se ovšem své dcery vzdát nechtěl. Měl proto několik podmínek, které musel každý uchazeč o její ruku splnit. Takový muž musel postavit hrad na vybrané skále a do této skály sám vlastníma rukama vykopat studnu. Když neuspěl, čekala ho jistá smrt. A tak bylo mnoho mrtvých mužů a dosud žádná studna.

Ovšem jak se říká, láska i hory přenáší. Jednoho dne se do jejich chalupy přišel před bouřkou ukrýt rytíř. Hned si padli do oka s Krásničkou, dívka ovšem nedoufala, že vůbec existuje muž, který podmínky jejího otce ustojí. Rytíř věděl, že ho čekají těžké úkoly, a přesto se rozhodl čelit hrozbě smrti za cenu té nejčistší lásky. Černovýr rytíře poslal na vysokou skálu nad řekou Jihlavou a přikázal mu zde postavit hrad a vyhloubit studnu.

A rytíř hloubil a hloubil, trvalo to týdny, měsíce… celý rok. Krásnička za svým milým chodila každý den a opečovávala jeho rány. Jejich láska se prohlubovala stejně tak jako studna. Až jednou ve skále puklo… Černovýr se zděsil, přivolal všechny své lesní duchy, aby vodu ze skály odvedli. Jejich moc tak hluboko do země už nesahala a tak rytíř naposledy do skály uhodil, až z ní voda vytryskla. Hrad byl postaven, ve studni bylo vody dostatek. Čaroděj neměl jinou možnost, než dostát svému slovu a svou dceru provdat. Krásnička s rytířem prožili spoustu šťastných let na hradě, který prý jejich potomci jednoho dne darovali templářům. Tento hrad se jmenoval Templštejn.