Brána do pekel

Kolem hradu Houska koluje celá řada legend. Hrad nese přívlastek Brána do pekel - a to proto, že na skále, kde dnes hrad stojí, byla prý skalní průrva, vedoucí až do pekel pekelných.

Puklina ve skále tu podle kronikářů skutečně byla. Od jejího vzniku v 9. století se zde údajně místním přestalo dařit, ve zdejších lesích už nelovili a skále, páchnoucí sírou, se zdaleka vyhýbali. Podle starých povídaček odtud vycházely duše mrtvých, pekelná a znetvořená lidská i polozvířecí stvoření. A ti zde páchali škody, napadali kolemjdoucí, mrzačili dobytek, ničili úrodu.

Pověst je ovšem o to zajímavější, pokud vezmeme v úvahu původ názvu hradu - jméno Houska pochází pravděpodobně z keltského "gosca", což je označením Brány.

Pekelný mnich

Další legenda pak zmiňuje tajemnou postavu v černé mnišské kápi, která se na Housce a v jejím okolí zjevuje. Tato postava bez obličeje údajně sleduje opovážlivce, kteří by chtěli hrad navštívit v noci nebo zde dokonce přenocovat. Tento strašlivý mnich má střežit právě bránu pekelnou.

Ďábelský rej

Existují pekelné portály? Tuto otázku si lidé o hradu Houska pokládají snad už od počátku této stavby. Podle jedné z pověstí, jež byla zaznamenána ve starých kronikách, se místní obyvatelé rozhodli přijít tomuto tajemství na kloub. A tak nabídli vězni odsouzenému na smrt vykoupení - ať se vydá údajnou pekelnou průrvu prozkoumat a vrátí se s konečnou odpovědí. Vězeň souhlasil - jak jinak, vždyť neměl co ztratil.

A tak se nechal do skalní průrvy spustit. Ještě než se ale dostal na její dno, začal strašlivě křičet o pomoc. Obyvatelé honem vězně vytáhli a sami zůstali v šoku. Vězňovy původně černé vlasy strachem zbělely, neboť dle svých slov uvnitř skály uviděl rej ďáblů. „Prosím, to raději smrt!“ křičel vězeň. Obyvatelé se proto rozhodli průrvu zasypat, to bylo ale beznadějné. Skalní puklina spolykala tolik kamení, že by z nich mohli postavit nový hrad. A tak puklinu překryli stavbou - postavili zde kapli. Raně gotická kaple dodnes budí zvědavost historiků a záhadologů svými tajemnými středověkými malbami. Mezi nimi například i levorukou lukostřelkyni, napůl člověk, napůl zvíře. Právě používání levé ruky jako dominantní bylo ve středověku považováno za znamení ďáblovo.