O Střekovi a jeho dceři

Říká se, že hrad Střekov měl svého předchůdce, který si nechal vystavět vladyka jménem Střek. A právě podle něj nese jméno i dnešní hrad Střekov.

Každopádně vladyka Střek měl krásnou dceru na vdávání, kterou ale nechtěl dát jen tak nějakému nápadníkovi. A že jich bylo požehnaně! A tak rozhodl: Jen ten nejchytřejší a nejodvážnější dostane ruku mé dcery! Zájemci o Střekovu dceru se tak museli podrobit úkolu - vyvést ze stáje vzácného koně a bez povšimnutí na něm odjet.

Mnoho nápadníků to zkusilo, ale neúspěšně. Až jednou přišel pán z Ronova. Ten svou chytrostí předčil ostatní - bez toho, aby jej někdo uviděl, vyvedl vzácného koně a nasedl na něj. Bohužel se mu nepovedlo otevřít bránu, a tak ji překonal jedním dlouhým skokem... až skončil v řece Labi. Kůň zemřel po dopadu a mladý šlechtic měl co dělat, aby se dostal na břeh. Ovšem povedlo se a vladyka svůj slib splnil - svou dceru mu svěřil a muž si ji odvedl na Ronov jako svou ctěnou ženu. A tak i hrad Střekov má - dá se říci - svého Šemíka.

O střekovské Bílé paní

Hrad Střekov svou polohou inspiruje k lidovým povídačkám - nejčastěji právě o skoku ze skály. Proto i hrad Střekov má svou Bílou paní. Je jí podle pověsti dívka, která se ve snaze zachránit svého otce a bratra před jistou smrtí postavila obávanému loupeživému rytíři Jakubovi.

Matylda byla nádhernou dívkou se zlatými vlasy, která Jakubovi hned padla do oka. A tak jí nabídl výměnou za životy jejích blízkých manželství. Nešťastné děvče kývlo a už se strojila veselka. Matylda ovšem ve svém srdci již chovala lásku k jinému. Po roce, kdy na svého milého neustále myslela, se jí doneslo, že je vězněn v hladomorně. Neváhala a vydala se ho osvobodit.

Dál se již pověst od pověsti liší. Podle jedné z nich se Matyldě pokus nepovedl a po smrti svého nejdražšího skočila z hradeb Střekova vstříc jisté smrti. Jiná pověst pak vypráví, že v reakci na úspěšný útěk vězně z hladomorny ji rytíř Jakub potrestal nejkrutějším způsobem. Nebohou Matyldu odvlekl za její zlatavé vlasy, které ho dříve učarovaly, a shodil ji ze skály.

Ať už se událost udála jakkoli, prý tato nešťastnice dodnes bloudí po hradě Střekově, vystupuje na hradby a shlíží dolů. Říká se, že každému, kdo spatří její bílou postavu, se úzkostí sevře srdce.