Pověst o klášterním pokladu
Klášter Plasy má prý ve svém sklepení ukrytý poklad nesmírné ceny. Pověst o pokladu není nikterak záhadná, vypráví o plaském opatu Celestinu Wernerovi, jenž se po josefínských reformách rozhodl, že cenné klášterní finance a předměty nechá ukrýt v podzemí samotného kláštera. Domníval se totiž, že vládní nařízení nebude věčné a když se naplní život tohoto císaře, přijde zase císař jiný, jenž by mohl být dřívějšímu systému více nakloněn.
Vše se zase v dobré obrátí, říkal si opat. A pro případ obnovy klášterního řádu se tak chtěl pojisti, že prostředků bude dostatek. Dal dohromady veškerý majetek, zlato, stříbro a další cennosti, a nechal je pomocí místního zedníka zazdít v některé z podzemních chodeb. Sám zedník odpřisáhl mlčenlivost a že do své smrti se ani slůvkem nezmíní o tom, co zde viděl a vykonal. Pro jistotu byl na místo úkrytu přiveden a odveden s šátkem přes oči, aby cestu nikdy nerozpoznal.
Jak čas plynul, opat se domáhal obnovy řádu snad všemi cestami, i dopisem novému císaři. Neúspěšně. Zemřel, aniž by naplnil toto poslání. A zatímco kníže Metternich již pobýval na svém novém zámku v Plasech, na smrtelném loži skončil i starý zedník. Přizval si k sobě své děti a svěřil jim tajemství, které poctivě ukrýval celé ty roky. „Poklad je tam, kde je nejvíce slyšet klapot klášterního mlýna...," řekl jim ještě, než vydechl naposledy. Klášterní poklad byl podle archivů skutečně v útrobách kláštera opakovaně hledán, ovšem nenalezen.