Pověst o pyšné Apoleně
Vracel se jednoho dne mladý myslivec Jan z honu. Byl zcela vyčerpán, hladový a žíznivý a nemohl se dočkat, až se mu podaří doplnit své síly. V tu chvíli spatřil jabloň plnou zrající jablek, a pod ním odpočívající Apolenu, dceru pána z Rýzmberka. I poprosil ji, aby mu jedno z jablek darovala, neboť byl z cesty už zcela vyprahlý.
Apolena, krásná to dívka, nebyla ovšem dobré povahy. Pýcha jí zatemnila mysl, a tak se ke každému chovala nevlídně. I mladému Janovi omítla pomoci a jeho prosbu vnímala jako troufalost. Jan se ovšem nedal a rozhodl se, že si jablko utrhne ze stromu sám, za což si vysloužil od slečny facku. Tak jí zahrozil svým nožem a to se mu stalo osudným. Apolena, vzteky bez sebe, utíkala zpět do hradu a svého otce přinutila, aby mládence potrestal smrtí. Ještě tentýž den byl Jan dopaden a vsazen do věže, kde byl vyhladověn.
Smrt mladíka ovšem podepsala se na Apoleně. Jakoby ji stihlo prokletí - ubylo jí na kráse, onemocněla a do roka zemřela. A jabloň, která byla svědkem těchto událostí, zchřadla též. Přestala plodit, uschla a zbyl z ní pahýl bez života.
A tak plynul čas. Apolena dodnes prý bloudí hradem s krásným červeným jablkem v ruce, hledajíc mládence, který by tento dar přijal. Jen takový čin by osvobodil její prokletou duši.