Bývalá sklářská ves Hůrka na Šumavě

Roku 1789 dal Ignác Hafenbrändl ve vesnici postavit kostel zasvěcený svatému Vincenci Ferrerskému. Následující rok pak byla nedaleko vystavěna hřbitovní kaple svatého Kříže, která sloužila jako hrobka sklářských rodin Abelů a Hafenbrändlů. V Hůrkách kromě skláren stával i zámeček, hostinec, pošta, dva mlýny nebo hotel.

Sklářský rod Abelů vládl téměř celou první polovinu 19. století sklářskému průmyslu na Železnorudsku. Zrcadla, tabulová skla, křišťál i barevné sklo z jejich skláren se pak exportovalo do celého světa. Velkopanský a rozmařilý život některých členů rodiny ale vedl v roce 1845 k náhlému krachu a rozpadu celého jejich rodového majetku.

Po druhé světové válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto. Zanedlouho poté se obec (s výjimkou Nových Hůrek) ocitla v pohraničním pásmu železné opony a vojenském prostoru se střelnicí. Všechny budovy byly zničeny. Jedinou výjimkou byla hřbitovní kaple, která značně zpustošená přežila až do pádu komunismu. Hodila se prý jako dělostřelecká pozorovatelna.

Kaple, na které je umístěna informační tabule o historii obce, a pamětní deska obětem zabitým v době komunismu na státní hranici, je spolu s Hůreckou alejí (chráněné stromořadí 116 javorů a lip) jedinou připomínkou bývalé obce.

V hřbitovní kryptě bylo ve skleněných rakvích původně pochováno 23 členů rodu Abelů a jejich rodinný lékař Josef Klostermann.

V roce 1952 skupina podnapilých vojáků z nedaleké posádky násilím vnikla do krypty, odkud rakve vynosili a rozstříleli je. Poté se někteří z opilých vojáků pokoušeli s mrtvými tančit. Nakonec pozůstatky této akce zahladili zakopáním na hůreckém hřbitově. Do několika měsíců všichni tito vojáci postupně zemřeli na infekci.