Rybářka na Bítově

V dobách dávných leželo pod hradem jezero. A u něj jedna chatrč, kde žila rybářka se svou dcerou. Pro rybářku nebylo na světě nic krásnějšího a úžasnějšího, než její dcerka. Pohled na ni ji naplňoval každý den radostí. Bohužel dívenka se dospělosti nedožila. Vyběhla totiž na skalnatý sráz nad jezerem a během hry uklouzla a spadla ze skály. Její tělo vyplavila voda. Rybářku tíha bolesti a výčitek zdevastovala. O samotě a pod palbou svých trýznivých myšlenek postupně zešílela. Aby prázdné místo ve svém srdci aspoň trochu ukonejšila, pořídila si kočky.

O několik let později se procházel podél jezera hradní pán se svou dcerou. Po chvíli ale zaslechli hrůzné zvuky vřískotu - jak se brzy ukázalo, byly to kočky, které se mezi sebou rvaly. Dívka byla strachem bez sebe, a tak hradní pán začal kočky odhánět a poté i zabíjet lukem. To ale netušil, jaké neštěstí si k sobě přitáhl - šílená rybářka se k nim už hrozivě řítila. Hradní pán jen taktak uchránil sebe a svou dcerku. A proto dceři přikázal, aby se nikdy k jezeru sama nevydávala. Tušil, že srdce šílené rybářky prahne po pomstě. A také jednoho pochmurného dne došlo k jeho naplnění. Nevinné děvče se vydalo k jezeru na procházku, když tu k ní přiběhla rybářka a shodila ji ze srázu do hlubin. A tak si voda vzala další nevinou duši.

Zázrak pro jednoho kněze

Farář Jan Stallhofer se jednoho červnového dne roku 1738 vydal brzy ráno údolím Želetavky až vzhůru na hrad Bítov. Nebylo to poprvé, co měl na hradě sloužit mši svatou pro tehdejší pány hradu. Daunové si velmi oblíbili vyprávění tohoto vzdělaného kněze, který v mládí procestoval velký kus světa. A tak i často setrval na hradě dlouho po odsloužení mše, několikrát dokonce kvůli zajímavým hovorům musel na hradě přespat. Ten den tomu ale bylo jinak. Musel se vydat nazpět již po obědě.

Pán hradu jej nechtěl nechat jít - vždyť se právě schylovalo k obrovské bouřce! Kněz se ale tentokrát přesvědčit nenechal a vyrazil hned, aby se nejhorším rozmarům počasí vyhnul. To se mu ovšem nepovedlo, vítr přivál bouřkové mraky takřka ve stejném okamžiku, co se za ním hradní brána zavřela. Teď už opravdu nezbývalo, než jít vpřed… i když neviděl ani na krok před sebe. A tak se stalo, že mu na kluzkém skalisku uklouzla noha a už padal dolů ze srázu.

Kutálel se, zachytával se přes kořeny stromů, až dopadl do měkké trávy na břehu Želetavky. Potlučen, ale živ a zdráv. Pán Bůh zaplať! Andělé a boží síla jej ochránila před takřka nevyhnutelnou smrtí. A tak dodnes můžete po cestě z hradu potkat Anděla strážného. Tedy jeho sochu, jako připomínku této zázračné události.

O dvou Václavech

Když se začala na Bítově plnit nová přehrada vodou, měl jistý Václav Mátl z Vysočan podivný sen. Přišel za ním svatý Václav, jeho patron, a přikázal mu, aby se vydal do starého bítovského kostela a vyzvednout tam něco pod oltářem. Václav byl ovšem velmi racionální člověk a na duchařinu nevěřil. Jenže s další nocí za ním svatý Václav přišel znovu. A znovu i další noc.

Václav se už bál zamhouřit oči, a tak se přeci jen rozhodl na loďce vydat k zatopenému kostelu. Kostel byl ale vybílený a co zde bývalo vzácné, to již dávno bylo rozebráno. Pod oltářem tak nenašel nic. Ale Václav už nechtěl probdít další noc, a tak pátral dál po oltářními kameny. A tam byl - ostatky v malé schránce, jež měly náležet svatému Václavu. Od té doby měl Václav Mátl klidné spaní.